Vokalistka Ute Wassermann a trumpetistka Birgit Ulher (rozhovor s ní vyšel v posledním tištěném čísle HIS Voice (můžete si ho přečíst i na jejích webových stránkách), recenze na její jiné nahrávky najdete zde) nahrály svůj první společný opus Kunststoff v roce 2003 (vyšel o rok později na portugalském labelu Creative Sources), druhé dílo Radio Tweet pak vzniklo v roce 2012, ale na své vydání čekalo přes tři roky. Jejich vzájemná chemie je tu ještě syntetičtější než na prvotině, ale k jejímu pravému vychutnání musíte zvolit ponornější poslech – sám jsem se setkal s reakcí náhodných kolemjdoucích posluchačů, kteří sonickou koláž vycházející z reproduktorů okomentovali jako hudbu k podivnému hororu nebo opičí království.
Některé kompozice na novince sice pracují s určitými plochami či s jakýmsi quasiindustriálním rozměrem, většinou je ovšem potřeba si opravdu všímat všech detailů, nuancí a fines. Ute si tu pohvizduje jako ptáci (to má ostatně dle kreditu v popisu práce), ale i jako čajová konvice nebo minilokomotiva, zurčí, blumlá, brumlá až brukotá, bzíká, cvrčí, hrdelně klokotá i klopotá, chřípí, chruje, syčí, sípe, vručí, řeže, úpí, ječí, vzdychá, mručí, pipká, hučí a vůbec vyluzuje nejrůznější skřeky, polyká písmena a gloglá i kloktá. Jen občas pak prozvukují zpěvy a ševely. Brigit svůj nástroj vdechuje a brousí, jindy na něj pufe, loupe, profukuje i bublá. Další arzenál v podobě reproduktorů, rádia a objektů používá k vytváření jakési kuchyňské a koupelnové zvukové kulisy. Celé je to taková sofistikovaná dětská hra prozrazující neskonalou bezbřehou fantazii. Rozverná i zkoumající. Každý z osmi kusů překvapuje stále novými nápady a postupy, které nádherně souzní i pozitivně disonují, prolínají se i zakousávají do sebe.